Jdi na obsah Jdi na menu
 


Český voláč sivý na rozcestí

10. 12. 2009

Jak dál v klubové práci?

S velkým časovým odstupem jsem znovu v roce 2005, obnovil chov ČVS za pomoci chovatelů př. Piláta, Dragona a Josefa Melichara. Poprvé aktivně jsem se zúčastnil výstavy výletků v Libčicíc n. Vltavou a speciálky v Plačicích v lednu 2007. Mohu říci, že právě ten časový odstup a bezprostřední poznatky, mi dávají možnost srovnávání. Těm z Vás, kteří se celá ta léta pravidelně účastníte celého dění, pravidelně vystavujete a organizujete, patří uznání a velký dík za udržení nejen ČVS, ale i za atmosféru při klubových setkáních. Troufám si říci, že jde o velmi dobré mezilidské vztahy v této zájmové činnosti, při porovnání s jinými kluby a organizacemi. Toto je, podle mne, největší klad klubu. Pochopitelně, že jsem zaznamenal i některé disharmonie, které dle mého názoru jsou věcí nesprávné komunikace a orientace téměř výhradně na bodové ohodnocení na výstavách.

Další věty neberte jako rady, ale jako moje postřehy a analýzy pro vnitřní diskusi klubu. Pokusím se být stručný a věcný a své poznatky formulovat v několika bodech:

  1. Domnívám se, že setkávání chovatelů by mělo být naplánováno a rozvrženo do celého roku, s přihlédnutím na časové možnosti v jednotlivých ročních obdobích. Např. takto: leden, speciálka Plačice, duben nebo květen oraganizační záležitosti(místo určit), září svod holoubat a diskuse(místo určit), listopad výstava výletků Libčice n.V., prosinec nějaká velká výstava propagující ČVS, např. Č. Budějovice, Morava apod. Při této příležitosti bych se přimlouval, navázat spolupráci s nějakým klubem chovatelů holubů např. brněnských voláčů a pokusit se dohodnout na společných akcích. Podle mne se blíží doba, kdy budou všeobecné výstavy ČSCH minulostí a vytvoří se speciální výstavy např. holubů voláčů, akrobatů atd. Možná jen předbíhám dobu, ale tato myšlenka se přímo nabízí při pohledu do zahraničí.
  2. Při vlastním výstavnictví se zaměřit spíše na ocenění chovné hodnoty jedince vyjádřené bodově v kontextu s jeho odchovem. Znovu oživit vystavování holubic, např. zařazením do soutěžní kolekce na speciálce a nebo provést samostatnou expozici holubic při určené výstavě.
  3. Rozpracovat liniovou plemenitbu až po důsledky vystavovaných kolekcí.
  4. Sjednotit šlechtitelské cíle tak, aby při všech klubových akcích platil při posuzování stejný žebříček hodnot tj., aby na jedné výstavě posuzovatel netrestal např. míchané drápky a počty letek a na druhé tyto vady byly přehlíženy a dáván důraz na jiné pozice. Podle mne je si třeba určit, s perspektivou např. 5 let, co se bude v těchto létech tvrdě trestat a co se bude “přehlížet”, s cílem právě ustálit vybrané pozice. Po této době přistoupit k dalším pozicím atd. Domnívám se, že tím by se předešlo nedorozuměním a pomohlo by se chovatelům lépe orientovat v provádění selekce. Přičemž vzorník a šlechtitelský cíl je výchozím materiálem. Domnívám se, že nelze šlechtit všechny pozice najednou se stejným důrazem, ale postupně a to ve vzájemné shodě. Při dnešním stavu dochází k diskusím, kde vlastně každý má pravdu, ale každý vychází z jiného předpokladu váhy jednotlivých pozic a tomu by bylo dobré předejít. Pokud jsem měl možnost sledovat např. chovatele českých staváků, ti diskutují přesně tím špatným způsobem a v jejich řadách potom dochází někdy i k “odborným hádkám” a tyto často vedou až k vzájemné animozitě.

Doufám, že moje zamyšlení může být impulsem pro obsáhlou diskusi a může vyústit v nějaké konkrétní závěry směřující ke zkvalitnění klubového života a vlastní zájmové činnosti přímo na holubnících.

8. dubna 2007 Beran Josef

A co dál?

Tato otázka je trochu provokující a možná, že právem si někdo bude myslet, proč se zbytečně pokouším měnit “zajetá” a léty vyzkoušená pravidla v klubové činnosti. Je pravdou, že nemám právo cokoliv měnit a dokonce ani spolurozhodovat, ale na druhé straně bych si sám neodpustil, kdybych se nepokusil rozvířit diskusi ve dvou rovinách, které spolu souvisí.

Tou první je rovina vlastní existence klubu. Zní to paradoxně, když klub vydává ročenky, má webovou prezentaci a pravidelně pořádá ročně dvě výstavy, kde odměňuje úspěšné chovatele cenami a z pohledu ČSCH a i ostatní chovatelské veřejnosti, jde o téměř ideální stav. Je si však třeba položit otázku, kolik to stojí a kdo to financuje? A jsme u problému. Veškerá tato činnost je vlastně hrazena jednotlivci-nadšenci. Ročenku vydává ve své režii a bezplatně rozdává Petr Čech. Webovou prezentaci stejným způsobem zajišťuje Jirka Sčebel. Vybrané členské příspěvky pak mnohdy nestačí ani na rozdané ceny. A i zde se významně uplatňují dary nadšenců. Kdo si myslí, že tento stav jde udržet dlouhodobě (mám na mysli desetiletí), je na omylu. Domnívám se, že na činnosti by se měli podílet všichni členové a z toho vyplývá, že je třeba přehodnotit výši příspěvků, ale zároveň i výdajovou stránku s jasnou garancí, co bude členům za vybraný peníz poskytnuto. Osobně se domnívám, že právě výdaje na čestné ceny, neodpovídají možnostem příjmu pokladny a navíc, dle mého názoru, nevystihují potřebu odměny, která by podporovalo vlastní šlechtitelskou práci. A to je ta druhá rovina-rovina vlastního šlechtění a možná i udržení plemene a chovatelské základny.

S otázkou vlastního šlechtění jsem se zabýval v jiném příspěvku, kde jako nástroj jsem doporučoval typizaci a liniovou plemenitbu. Jsem velmi rád, že první krok byl učiněn již při lednové speciálce v Plačicích, ale zatím bez dalších návazností. Možná se pletu, ale zatím to na mne dělá tento dojem. Podle mne, by s těmito výsledky a jedinci měli dále pracovat a provádět rozbory poradci chovů a další krok by se měl projevit při vlastní výstavní činnosti a odměňování cenami. Domnívám se, že soutěže by bylo třeba více provázat s typizací. Takovou možností je např. vystavování “rodin”. To znamená, že soutěžní kolekce by se měla skládat z “liniového plemeníka” a jeho odchovů. Tím liniovým plemeníkem rozumím exteriérově dobře oceněného a typizací ohodnoceného samce. Do další typizace by si mohl každý přihlásit předem jedince a typizaci by provedla komise za předpokladu, že na výstavě zvíře bude oceněno minimálně (např. u 1,0 94b a u 0,1 93b-kriterium by bylo proměnné dle stavu šlechtění dané kresby a vyhlašovalo by se rok předem). Přičemž jako samozřejmost předpokládám dodání rodokmenu s dvěma generacemi předků. Tímto systémem by se velmi dobře zmapoval stav populace a její vzájemná nepříbuznost. Vím, že jsou to požadavky směřující na větší pracnost a evidenci a proto zdůrazňuji, že by muselo jít o shodu v rámci členské základny a muselo by se vyhlašovat minimálně s ročním předstihem, aby každý měl čas se na nová pravidla připravit.

Toto je jen jakýsi návrh pro širší klubovou diskusi a námět k zamyšlení, jak sladit finanční možnosti členů a zároveň se postarat o šlechtění a udržení chovatelů ČVS v klubu, ale i mimo něj.

Beran Josef 08.červen 2007

 

Hovory po telefonu. (článek byl dodán pro otištění v ročence 2007)

V roce 2005 jsem opět začal s chovem českých voláčů sivých a sešel se s některými chovateli na speciálce v Plačicích v lednu 20005 a to jak s těmi, které jsem znal z dob založení klubu, ale i s některými novými. Mezi ty nové tváře paří i Jirka Hánl, s kterým jsme telefonicky probírali můj pohled na klub i vlastní chovatelské problémy. Protože některé mé názory a poznatky se mu zdály zajímavé, požádal mě, abych se pokusil myšlenky zachytit na papír pro ročenku. Tak vznikl i tento článek, který je příspěvkem do diskuse a možná může přinést i jiný úhel pohledu na chovatelskou problematiku a činnost klubu.

Na webu jsem si přečetl v diskusi se zájmem příspěvek př. Volence. Očekával jsem, že se k problému vyjádří někteří dlouholetí a špičkoví chovatelé. Bohužel se tak nestalo a tak mi dovolte, abych jako staronový chovatel ČVS, ale zatím ne člen klubu,přispěl do diskuse svým pohledem.

Téměř před 30 léty jsem byl u toho, kdy se zakládal klub. V tu dobu jsem patřil mezi úspěšné chovatele a dokonce i vystavovatele ČVS. Proč se zmiňuji o sobě jako o chovateli a vystavovateli? Je to prosté. V tu dobu dobrý chovatel byl s velkou pravděpodobností i úspěšný na výstavách. Dnes tomu tak ani zdaleka nemusí být, neboť zákaz nafukování holubů je pro naše svěřence limitujícím faktorem při ocenění. Proto, aby se holoubek dokázal předvést v kleci, je potřeba klecové drezůry, času a výběru jedinců, kteří se budou ochotni předvádět v plné kráse i mimo své přirozené prostředí.

A jsme u jednoho problému. Pokud se podřídíme tomu, že ČVS se bude předvádět v kleci, pak asi musíme počítat s tím, že ztratí své původní vlastnosti-ostražitost, schopnost dobře létat a pravděpodobně i schopnost se bezproblémově rozmnožovat. Tímto šlechtitelským směrem bychom došli postupně k holubovi voliérovému, který bude mít dokonalé tvary a povahu potřebnou k předvedení svých předností v kleci. Mám zato, že tento směr vede k likvidaci plemene a vznikne jakýsi jinak barevný univerzální střední voláč se všemi negativy. Tímto ani zdaleka nevylučuji, že někteří chovatelé budou úspěšně chovat ČVS ve voliéře, ale bude to na ně klást mimořádné nároky.

Toto není jen pouhá moje teoretická úvaha, jde o paralelu např. u brněnských voláčů, kde v  honbě za dokonalou volatostí se sklouzlo tak daleko, že ve špičkových chovech jsou sice tvarově dokonalí jedinci, kteří však již nevorlují, špatně stojí na špičkách o žabích skocích ani nemluvě. Navíc po importech z Německa, začínají být problémy s odchovem. A to vše se podařilo za velmi krátkou dobu od roku 1990, kdy naši chovatelé dostali možnost nákupu v zahraničí, kde šlo při šlechtění jen a jen o výstavní výsledek a ne o vlastnosti plemene.

A nyní si dovolím položit zásadní otázku pro výbor klubu a především pro poradce chovu: Budeme šlechtit ČVS pro výstavní účely, kde standard a předpisy pro posuzování nás ženou od prapůvodu plemene a nebo budeme chtít zachovat pro příští generace odkaz našich předků se všemi jeho vlastnostmi? Já osobně zvedám obě ruce pro udržení jedinečnosti ČVS se všemi jeho vlastnostmi, barevnou jedinečností a stavbou těla. Po přihlášení se k tomuto směru si dovolím navázat na příspěvek př. Volence a rozhodně jsem pro zavedení sledování “užitkovosti” v chovech, která by měla mít i svůj obraz na výstavě. A zde si dovolím odbočku do doby založení klubu. Původním záměrem byla speciální výstava, na které by se předváděli reprezentativně jednotlivé chovy. Aby bylo možné porovnávat, jak se daří udržet ČVS a zlepšit jeho některé pozice, bylo do pětičlenné kolekce nutné dodat 2 kusy výletků vlastního chovu a holubici. Prostý součet bodů určoval pořadí chovatelů. Výstavy výletků se měli konat pokaždé někde jinde v republice pro propagaci plemene. V tu dobu nebylo nutné sledovat “užitkovost”, neboť holoubci s chutí létali, byli temperamentní a odchovy se jen sypali. Domnívám se, že právě nastavení těchto kritérií bylo klíčové pro zlepšení exteriéru. Výsledky výstav, podle mého mínění, nemají se stát jen prostou soutěží, ale jsou chovatelským ukazatelem. A dovoluji si tvrdit, že změna pravidel od původního záměru, tj. povolení náhradníků, vypuštění holubice atd., se odchýlila od myšlenky, kdy výstava měla být prostředkem ke šlechtění a v dnešním pojetí, se stává spíše cílem chovu.

Domnívám se, že by bylo dobré vrátit se k původní myšlence výstavnictví a doplnit ji, na základě vývoje v chovech, o ukazatel “užitkovost”. Dovolil bych si poukázat na zkušenosti z chovu např. králíků, kde v rodokmenech se uvádí i užitkovost. Myslím si, že na speciálce by měl být u každého holuba rodokmen, kde by bylo, kromě ocenění jeho samého a až prarodičů i číslo A/B/C, kde A je počet zahnízdění za život, B počet odchovaných holoubat za život a C počet jedinců, kteří dosáhli ocenění minimálně např.93 bodů.

Dalším prvkem, který by bylo vhodné převzít od některých klubů králíků je typizace a liniová plemenitba. Jde o proces, kdy přední chovatelé plemene po posouzení posuzovatelem na výstavě, provedou posouzení jednotlivých plemenných znaků a zapíší jej do kódu. Při typizaci již nikdo nemůže např. zakázat nafukování, aby se dala objektivně posoudit volatost apod. Mám zato, že již něco podobného bylo učiněno při udělování čestných cen, ale bez kódu.

Liniová plemenitba.

Je to jedna z vyšších forem plemenářské práce, která je odzkoušená a přináší výsledky. Podstatou je právo pro rozmnožování jen pro vybrané samce s mnoha holubicemi a spolupráce chovatelů na předem domluveném programu a naprostá pravdivost při vedení záznamů a potlačení osobních jednostranných ambicí na výstavách, ve prospěch udržení požadovaných vlastností a plemenných znaků, v našem případě u ČVS. Důležitým a nezastupitelným prvkem je i typizace na určených výstavách komisí zkušených chovatelů. Toto vše směřuje k výběru jen nejkvalitnější jedinců, kteří prokazatelně přenášejí potřebné kvality na potomstvo a mají právo další plemenitby a jsou zárukou udržení všech vlastností plemene. Vlastní zhodnocení odchovů a další výběr, je vystavení odchovu po samci u chovatele v minimálním počtu 5 kusů dvou posledních ročníků. Ještě lepší by bylo samce využít u více chovatelů na více holubic a tím zajistit lepší prověrku předávání kladných znaků a vlastností. Testem by bylo vystavení alespoň 10 kusů potomků z posledních dvou ročníků. A teprve při splnění nastaveného pravidla např. 60% odchovu vykazuje sledované znaky pro linii jako kladné, by obdržel titul “šampión”. Pro začátek celé práce by bylo třeba, aby zkušení chovatelé-typizační komise, vybrali jako zakladatele linií ty nejlepší jedince, k nimž by se připařovali kvalitní holubice, pochopitelně několik za rok. Sám jsem vyzkoušel použití tohoto způsobu, s kolegou při chovu poštovních holubů, kdy od jednoho samce jsme za sezonu odchvali běžně více jak 10 holoubat a nejvíce potomků bylo 21 kusů, které šli ještě v témže roce na závody holoubat. Pro účely ČVS by to znamenalo možnost účasti na výstavě výletků s bodovým ohodnocením.

V chovu holubů je velkým nedostatkem neexistence tzv. čistokrevných linií. Je je teprve zapotřebí vytvořit a to za spolupráce chovatelů, kteří by prováděli čistou liniovou plemenitbu. Např. pokud založíme linii”A”, pak v této linii budeme používat dále pro chov jen samce produkované v této linii a kvalitní holubice mimo tuto linii. Tímto postupem dojde, s velkou pravděpodobností, k upevnění znaků, jichž je tato linie nositelem.

Zdůrazňuji, že k dosažení upevnění požadovaných znaků, je třeba trpělivosti, přísného výběru, bezvadné evidence, zabezpečení rodokmenné hodnověrnosti a naprosté důvěry mezi chovateli, kteří by se rozhodli pro tuto cestu.

Typizace.

Co je typizace a co přinese pro šlechtění? Typizace je vlastně popis sledovaných partií, či vlastností, dohodnutým kódem a slouží k rychlé orientaci při plemenitbě. Pokud chov probíhá náhodným připařováním jedinců, bez předem nastaveného programu, střídají se odchovy vynikající se špatnými a těch špatných je převaha. Podstatou typizace je, pokusit se vnější sledovatelné znaky hodnotit, popsat v kódu a v dalších generacích sledovat jejich dědičné upevnění a nebo štěpení. Spolu s liniovou plemenitbou, jde o nástroj, který stabilizuje výsledky odchovů a zvýší genetickou použitelnost plemeníků a tím pomůže zachovat požadované vlastnosti i exteriér.

Chovatelé králíků a to zejména rexů, mají s typizací a liniovou plemenitbou ty nejlepší zkušenosti již od poloviny minulého století a dá se říci, že právě díky jí, jsou chovy na velmi slušné úrovni i když chovatelů také není nazbyt. Liniově se chovají i poštovní houby u chovatelů, kteří jsou dlouhodobě úspěšní, kde typizací jsou výsledky na závodech. Domnívám se proto, že i u ČVS by bylo vhodné zavést typizaci a určit kódovací tabulku. Pokusím se navrhnout domluvu, kdy v kódu velké písmeno znamená vynikající v uvedeném znaku, pomlčka dobrý průměr a malé písmeno přípustné vady.

Hlava H vynikající

- velmi dobrá

h přípustné vady dle standardu

Oči a obočnice O-o

Barva, kresba B-b

Křídla a ocas K–k

Peří,struktura P-p

Postoj a nohy N-n

Volatost, krk V-v

Celkový dojem C-c jde o posouzení, jak se zvíře jeví jako celek

Např. dle tohoto návrhu, by holub vynikající ve všech pozicích měl kód pro rodokmen HOBKPNVC. Typizaci by prováděla komise z předních chovatelů a to po posouzení na určené výstavě, pravděpodobně speciální.U samců, kteří dosáhli minimálně 94 bodů a u holubic od 93 bodů. Jak vlastní kódování, tak nastavení bodové hodnoty pro možnost typizace, je věcí diskuse a jde o parametry, které se mohou nastavovat dle stavu v populaci ČVS.

Tímto článkem bych rád nastartoval diskusi na téma jaký má být vlastně český voláč sivý a zda je vůle začít přemýšlet v dimenzích šlechtitelů a nejen sledovat bodové hodnoty jedinců na výstavách. Je si třeba uvědomit, že ČVS je součástí kulturního dědictví našich zemí, vznikl a měl určité vlastnosti. Pod záštitou UNESKO se odbývají různé folkloristické festivaly a na jejich provoz jsou uvolňovány nemalé částky z rozpočtů státních, ale i místních. Jde většinou o krojované skupiny, hudbu, tance a zvyky. V současné době se stává chovatelství ohroženým “folklórním odvětvím” příslušných území. Ovšem na rozdíl od tanců, krojů a obyčejů není nikým dotován, ani významně propagován, ba co více je čím dále více vytlačován a ve sdělovacích prostředcích jsou vytvářeny nálady proti chovu holubů. Proto se obracím na všechny chovatele tohoto holoubka, aby se zamysleli a pokusili se zachovat naše národní plemeno včetně jeho vlastností.

listopad 2007 Josef Beran

 

 

Moje vize přednesená na prvním setnání nového výboru 26.1.2008:                                     

  1. Krátkodobé:
  1. Podpořit vhodným způsobem evropskou výstavu v Nitře-odvoz holubů průvodci klubu a propagace, včetně zajištění minimálně německé komunikace. Odměnit vystavovatele.
  2. Stabilizovat rozpočet na reálném základě-revize členské základny a výše příspěvků a jejich použití.
  3. Vypracovat fotokatalogu jednotlivých pozic s popisem, jako názornou pomůcku pro diskuse a ujednocení posuzování a zaměření šlechtitelské práce včetně usměrnění plemenitby.
  4. Zvýšit počet setkávání členů v roce.
  5. Oslava 30. let klubu.
  6. Zachovat osvědčené a doplnit progresivními počinky
  1. Dlouhodobjší:

a) Použít výsledky typizace pro další činnost:

  1. Liniová plemenitba – hodnověrné rodokmeny
  2. Vystavování kolekcí vzešlých z liniové plemenitby
  3. Zapojit do hodnocení vhodným způsobem i holubice
  1. Před 30 lety, byl způsob soutěže v kolekcích zavedený klubem ČVS se dvěma výletky mezi holuby průkopnický a je třeba stejně průkopnicky po 30 letech provést změny, které mohou udržet ČVS mezi kulturními plemeny. Je však v zásadě třeba přejít v soutěžích na platformu kolektivního šlechtění a udržování potřebných kvalit. Mojí vizí je to, co Jarda Šindelář píše v chovatelském magazínu 1/2008, cituji:…Málokdy se vyhlašuje nejlepší chovatel, neboť tím, že se určí nejlepší holub, je i toto vlastně dáno. Navíc je holub společným majetkem dvou chovatelů a vyhlášení vítěze pak nedělá potíže a je vždy objektivní. Společné vlastnictví zde není ničím zvláštním. Chovatelé velmi úzce spolupracují, holuby si půjčují či spíše dva chovatelé dávají špičkové jedince do páru tak, aby docílili pokroku, kterého by sotva sami dosáhli. Toto jsou jeho zkušenosti z jeho nové domoviny.

Josef Beran 26.1.2008

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA